.
K zamyšlení a napsání těchto řádků mě tak trochu vyprovokoval článek otištěný na jaře t.r. (2017) o civilizací nedotčeném údolí líšeňské říčky. Ten, kdo článek psal, neví o Říčce nic, anebo hodně málo. Chci se tedy na problematiku Říčky podívat zmapovat ji od válečných let až po dnešek, tak jak to zatím nikdo neudělal. Chci zachytit všechny její proměny a problémy.
Jedna větev Říčky pramení u Kalečníku a druhá pod hájenkami u Bukovinky. Obě nesou název Malá Říčka. Stékají se u rozcestí na Malé Říčce ve výšce 479 m nad mořem na okraji Drahanské vrchoviny. Odtud dále teče už jen Říčka. Pod hájenkami u Bukovinky jsem vždy obdivoval studánku, kdy pramen jdoucí z jejího dna vířil drobný písek. Byla to hezká podívaná. Pod hájenkami byla velká salaš s ustájenými krávami a ovcemi, které se pásly na přilehlých loukách. Říčka dále meandruje v hezkém širokém údolí mezi hlubokými smíšenými lesy. Při cestě za houbami jsem zde nejednou potkal statného jelena či stádo laní. Při trošce štěstí lze v těchto místech zahlédnout vzácného čápa černého, který zde hnízdí. Říčka s jejími přítoky zde byla využívána k odchovu plůdku pstruha potočního, což se v posledních letech méně daří pro nedostatek vody. V létě o prázdninách zde klid narušuje jen výskot dětí u dvou skautských táborů. Říčka spěje k chatové oblasti na Hádku, podtéká silnici spojující Ochoz s Hostěnicemi a vtéká do rybníku Hádek. Ten je už součástí lovného pstruhového revíru Líšeň Říčka 2. Dvouhektarový rybník je zároveň rybníkem rekreačním. Pod hrází tohoto rybníka byla v roce 1962 postavena pstruží líheň pro potřeby rybářského spolku Líšeň, později rybářského spolku Brno 10 a Brno 4. (Stále týž spolek). K samotné líhni se ještě vrátím později. Pod hrází bývalo veřejné tábořiště a volejbalové hřiště. U hráze rybníka stojí chata ing. Podlahy (dnes neobydlená) a chatu o kousek níže vlastnil praktický lékař MUDr. František Poláček z Líšně.
Pod rybníkem údolí zcela mění svůj charakter. Údolí se značně zúží a poslední léta zcela vyschlé kamenité koryto Říčky sevřou prudké skalnaté stráně. Několikanásobné propadání bere veškerou vodu nenávratně do podzemí. Jsme v Moravském krasu. Suché koryto Říčky se vine kolem jeskyní Malčina, Netopýrka, Medvědí, Švédský stůl, Ochozská a Pekárna v délce asi 2 km. V roce 1981 zcela shořela u Ochozské jeskyně chata speleologů a nebyla už znovu postavena.
V dřívějších dobách po vydatných deštích, kdy se koryto přece jen zaplnilo vodou, se tam hned objevili krásní pstruzi. Odkud se vzali, je mně dodnes záhadou. To už alespoň 30 let není pravda. Voda vytékala zamřížovaným vchodem z Ochozské jeskyně. Proti Pekárně teče luhem potůček od Ochoze. Ten v roce 1942 spláchl vápenný prach z podniku Hlubna a způsobil první velkou kalamitu. Udusily se stovky pstruhů.
Další zrod Říčky začíná asi tři sta metrů nad Kaprálovým mlýnem, kde voda vytéká ze skály – trempy zvaná Arizona. Zde se markantně ukazuje, jak voda v údolí chybí. Za posledních asi šest let ve třech letech nešla z výtoku Říčky ani kapka vody, což se za sedmdesát let, co pamatuji, nikdy nestalo. Před pár lety začala voda vyvěrat ze skály asi o sto metrů níže. Pod výtokem bylo stavidlo (dnes zcela v troskách), které část vody odvádělo na Kaprálův mlýn.
U tohoto mlýna se pozastavím. Byl nejhořejším ze sedmi mlýnů na toku Říčky. Mlýn, který byl ke koupi, pro sebe objevili manželé Kaprálovi a po úpravách se sem po obsazení Němci v roce 1939 nastěhovali. Mlýn před tím vlastnil mlynář Žižka, který vlastnil i mlýn o trochu níže (později mlýn, pila a hospoda „U Jelínka“ (po líšeňsku „U Jeleňa“). První písemný záznam o nyní Kaprálově mlýně je z roku 1808. S Kaprálovými žili na mlýně manželé Müllerovi (on Němec, ona Češka). Aleš Kaprál nechal u mlýna v mírně svažité louce vybudovat nevelký bazén, kam jsme se jako kluci po válce chodili koupat. Byl známý svou ledovou vodou z Říčky, ale to nám nevadilo. Ani jedna z pěti nádrží na Říčce, pochopitelně v té době nebyla. Pod náhonem na mlýn byla šnečí farma. Mlýnem od Mokré a Horákova prošla fronta. Němci nenapáchali tolik zla, co následně příchozí rusové. Mlýn zcela zdevastovali a vyrabovali. Byl majetkem Kaprálových i po jejich útěku do zahraničí před únorem 1948. Pohnutá válečná historie mlýna a Říček je zachycena v knize Zdeny Kaprálové „Zítra bude líp“ vydané v roce 1992. Kniha se čte jedním dechem a byla zapsána do Zlatého fondu českého písemnictví.
Když tudy šla fronta, byl mi jeden rok a byl jsem nejmladším z 27 lidí, co na chatě frontu přečkali. Pan Aleš Kaprál byl celosvětově uznávaným chemikem s mnoha patenty a vynálezy. Byl ředitelem Biochemy v Modřicích, později byl vězněn v koncentračním táboře v Breslau. Byl osvobozen a později emigroval do Indie, kde mu nabídli práci. Neuhodli to v jedné věci. Šli prakticky z války do války. Indie se v roce 1948 krvavě dělila na Indii a Pákistán. Byli přes půl roku v Austrálii, než se natrvalo usadili v Americe.
V roce 1948 byl mlýn znárodněn, aby se stal později rekreačním střediskem Kovolitu Modřice a poté střediskem n.p. Klenoty. Éra Klenotů se stala pro Říčku osudnou. 1.6.1978 z odhozených plechovek po deratizaci se jejich chemický obsah dostal do potoka a zcela vytrávil všechno živé. Byla to největší otrava v dějinách Říčky. Otrava šla přes více než dva kilometry a zastavila se až pod hřebenem Horneku. Likvidovali jsme tisíce otrávených pstruhů. Horší než pstruzi – ti jdou znovu vysadit, bylo zničení jejich přirozené potravy. Zcela zanikly larvy chrostíků (dřívka), kterých bylo plno pod každým kamenem. Mimo jiné uhynulo velké množství raků. Říčka už se z této pohromy nikdy zcela nevzpamatovala. Po revoluci v roce 1989 byl v restituci mlýn Kaprálovým vrácen. Ti už ale byli dávno trvale usazeni v Americe. Paní Zdenu Kaprálovou jsem viděl v roce 1992 v hospodě „U Jeleňa“, kdy republiku navštívila naposled. Zemřela v roce 2005 v USA. Její dcery Eva a Jana prodaly mlýn za symbolickou 1,– Kč moravským skautům. Tito po dotaci přes 60 miliónů korun mlýn opravili a zmodernizovali pro své účely. Je jedním ze čtyř velkých skautských středisek v Evropě. Největší pocta Kaprálovým je to, že pro nás byl, je a bude navždy mlýnem Kaprálovým, byť ti na něm byli relativně krátce.
Pod mlýnem teče Říčka v meandrech k dalšímu mlýnu. Náhon na tento mlýn přirozenou cestou zanikl. Kudy vedl, ukazují jen stromy a keře, které ho lemovaly. Léta už je naprosto bez vody. Co v něm bylo kdysi nádherných pstruhů! Kde jsou ty časy. Dříve jen obyčejná hospoda, pila a mlýn. Starý pan Jelínek řezal klády naložené na vozíčcích, které je sunuly ke katru. Dodnes slyším zvuk katru poháněného přes soustavu řemenic točící se mlýnským kolem. Když byly vozíky volné, vozili jsme se na nich k veliké nelibosti pana Jelínka. Měl o nás strach. V hospodě se scházeli chataři a trempové. Prostě idyla. Dnes je situace zcela jiná. „Ranč u Jelena“ má sice moderní restauraci, ale také ovce, kozy, koně, pštrosy, slepice, což hlavně v létě dvakrát nevoní. Asi sto metrů pod tímto statkem (jinak se to nazvat nedá) se Říčka rozdvojí na svůj původní tok a na náhon na další mlýn – Svobodův. Dnes jde většina vody náhonem a původní tok Říčky se ocitá na suchu. Náhon zarůstá trávou, ale tento mlýn je dodnes jediným funkčním mlýnem na celém toku Říčky. Jen mlýnské kolo nahradila turbína. Pamatuji tři generace Svobodů. Dávno už nežije starý mlynář Polda, nežije ani jeho syn Antonín. O mlýn se stará jeho vnuk Toník. Stroje na mlýně šlapou příležitostně dál a Toník je rád na požádání spustí. Pod mlýnem spěje Říčka do zalesněné části. V nízkém smrkovém lese stála chata Ing. Polcara, který jako jediný měl v minulosti pronajatý kus Říčky. Pod Konečných chatou (byl jsem později očitým svědkem jejího shoření) Říčka vytvářela hlubokou tůni, kam jsme se také chodili koupat. Voda byla jako led. Dnes je tam sotva 20 cm hloubka. O pár metrů níže v místech dnešních vrtů a čerpadel jsme po válce v břehu Říčky objevili s kamarádem J. Jeitnerem snad dvacetikilovou bombu. Jaitnerovi měli v Líšni u kostela ve dvoře domu, kde jsou dnes potraviny u Kolejků, cukrářství. Bylo nám tak pět či šest let a bombu jsme dokutáleli a dokopali k chatě. Rodičům zatrnulo hrůzou. Přivolaný pyrotechnik bombu na louce zneškodnil a my jsme to patřičně schytali.
V této chatové oblasti, co pamatuji, shořelo pět chat, mimo jiné chata Konečných, M. Forgače, V. Šanců i s vlčákem zavřeným uvnitř. Na místě dnešního rybníka Pod Hornekem byla asi hektarová louka s pěšinou uprostřed. Dole byl val, jakási přírodní hráz. Údajně zde už rybník kdysi v historii byl. Na cestě z chaty na kole musel táta na mně čekat a já si hliněnou hráz několikrát tam i zpět přejel. Pěkně vyhazovala ze sedla. Pod hrází byly nízké smrčky, že z louky bylo vidět skálu, kterou obtáčela hrbolatá cesta s vystouplými kameny. Dnes až sem vede z Mariánského údolí asfaltová cesta. Rybník Hornek – také Nový rybník, byl vybudován v roce 1954. Bylo to vlastně přírodní koupaliště. Ze tří stran do něj vedly betonové schody, bylo zde skákací prkno a byl opláštěn betonovými panely ze strany mělké hráze. Z některé strany byly na dně dlaždice pro lepší vstup do vody. Ty se později někomu hodily a byly pryč. Pořádaly se zde tři ročníky rybářských závodů, kterých jsem se jako kluk mezi dospělými v roce 1956 zúčastnil. Před rybníkem byla vytvořena odkalovací nádrž, v níž byli nádherní velcí pstruzi. U hráze rybníka stála jediná chata tehdejšího Národního výboru, dnes chata Buriánkova. Pod rybníkem se Říčka na chvíli odklání od asfaltové cesty a potom sevřeným údolím kopíruje cestu k Muchové boudě. U Babího žlíbku bylo vybagrováno „okrasné jezírko“, které bylo zakresleno i v některých mapách. Dnes naprosto zarostlé a zabahněné.
Další rybník byl vybudován u hospody Muchova bouda. V r. 1961 – 62 za své vzala chata Josefa Coufala, pozdějšího dlouholetého předsedy rybářského spolku Líšeň, která stála na louce v místech dnešního rybníka asi 30 metrů od hráze. Dnes by byla pod vodou. Pod hrází byla hezká louka a veřejné tábořiště. Louka zmizela zarostlá náletovými dřevinami. Rybník u Mušky byl dobrým pstruhovým rybníkem, než současný majitel Muchovy boudy za prapodivných okolností zřídil pod hrází turbínu. Tato odčerpává spodní studenou vodu. Hladina poklesne, teplá voda nejde přepadem, což pstruhům nesvědčí. Navíc je rybník značně zabahněn.
I v chatové oblasti u Mušky hořelo. V zimě 1982 časovanými zapálenými svíčkami v uzavřených chatkách, jich pět shořelo. Další naštěstí nechytly. Devatenáctiletý Michal Parikrupa byl při témž chycen v chatové oblasti na brněnské přehradě a usvědčen i z činu na Říčkách. Vyfasoval několik let a poté se v cele oběsil. Kousek níže jsou dva na sebe navazující rybníky Hrádek – cca 6 ha a Kadlec – 5 ha. Jsou už vodou mimopstruhovou. Byly zhotoveny v létech 1963 – 5 jako retenční nádrže pro potřeby cementárny v Mokré a slouží k rekreaci. Na místech rybníků byly nádherné kvetoucí louky plné kopretin a jiných lučních květin. Byly koseny a udržovány. Pásly se zde krávy. Byla to idyla. Když jsem v té době potkal v údolí člověka, znal jsem ho jménem, nebo alespoň od vidění. Byl to Líšňák. Dnes údolím proudí tisíce lidí.
V místech ohybu cesty nad dnešními borovicemi na „Kadlecáku“ stával betonový stávek, odkud proudila voda na další ze mlýnů – mlýn Kadlecův – někdy též Kadlcův. Stávek zadržoval množství hluboké vody, tak jsme se tam chodili, jako kluci koupat. Zbytky náhonu jsou patrné pod cestou od hráze rybníka až po mlýn. Koryto říčky se od nejužšího místa rybníka přimklo pod prudkou stráň naproti dnešního kiosku. Byl tam vysoký břeh prošpikovaný množstvím děr a z každé vykukovali raci.
Kadlcův mlýn je dnes poměrně luxusní restaurací s možností ubytování. V těsné blízkosti mlýna byla v roce 2016 vystavěna vozíčková dráha (tobogan) vedoucí v korunách stromů pro další zatraktivnění Mariánského údolí. Voda před mlýnem tekla po obou stranách údolí. Pod nynější širokou asfaltovou silnicí tekla voda z mlýna, aby napájela koupaliště a šla na další mlýn – mlýn Pernikářův. Později byl tento tok schován pod zem do velkých rour. Druhá strana původní Říčky, tekoucí kolem nynější restaurace „U Raka“, byla regulována. V těchto místech se konaly velké mírové slavnosti na podporu režimu. Stráně byly osazeny lavicemi z fošen pro desetitisíce návštěvníků. Před restaurací „U Raka“ to byla vládní vila pro členy vlády a jiné „papaláše“.
Koupaliště u Pernikářova mlýna bylo u místa nástupu na autobus č. 55. Říkalo se mu „U čičáka“. Kromě koupání jsme sem chodili jako kluci „na čumendu“. Dřevěné převlékací kabiny byly od Říčky zezadu plné vytlučených suků a provrtaných děr. Facek, co jsme tam dostali, bych se nedopočítal. Koupaliště bylo později ve špatném stavu a před rokem 1968 bylo zrušeno. To už ale byly rybníky. Koupaliště bylo zavezeno komunálním odpadem! Po následném prosaku a kontaminaci spodních vod muselo být odbagrováno. I toto se dělo….
Asi půl kilometru pod smyčkou autobusu je mlýn Svobodův (je to shoda jmen s hořejším mlýnem Svobodovým), někdy též mlýn Truksův. Měli jsme v něm krátce improvizovanou pstruží líheň, než byla postavena ta pod Hádkem. Na rybníku u Zukalova mlýna, který dnes prochází rekonstrukcí, začal náš pozdější úspěšný odchov ostroretky stěhovavé. Dále Říčka teče Podolím, Bedřichovicemi, Šlapanicemi a je paradoxně místními vedená jako Zlatý potok. Vlévá se za Měnínem do Litavy (Cézavy).
Nyní pohled na Říčku z hlediska ryb, rybaření a hospodaření na ní. Říčka dříve byla plná vody, podemletých břehů a hlubokých tůní s hojností tečkovaných krasavců – pstruhů potočních. Dnes bohužel všechno toto chybí. Říčka je zanesená, zabahněná, hluboké tůně nenajdete. Pstruzi tak ztratili podmínky pro přirozenou reprodukci, ke které potřebují kamenito – písčité dno a dostatečný průtok vody. Troufám si tvrdit, že dříve byl průtok vody minimálně trojnásobný. Kdysi vodní plocha všech nyní zaniklých náhonů na mlýny, by vydala za polovinu vodní plochy všech dnešních nádrží na Říčce. Pstruha intenzivně vysazujeme, potočáka 2.500 ks ročně, dále pstruha duhového a sivena amerického, převážně do pstruhových nádrží. Za současného stavu vody v Říčce by se v ní neudrželi. Navíc se stávají snadnou kořistí několika párů zde hnízdících volavek. Pstruží líheň je schopna vyprodukovat velké množství plůdku pstruha potočního a ostroretky. Problém je, že tyto ryby nejsme schopni odchovat do větších velikostí (cca 10cm) a o drobounký plůdek, pro jeho zranitelnost, ostatní spolky Rybářského svazu, nemají zájem. Plůdek vysazujeme pro naši potřebu do chovných potoků na Malé Říčce a po dvou letech slovíme el. agregátem pro lovný revír.
Sportovní lov pstruha na udici se tak převážně soustředil na pstruhové rybníky. v současnosti už jen vzpomínáme na ty krásné zahájené (16.4.), kdy jsme se sešli na Muchové boudě. Ten den jsme tam byli všichni. Chataři od Mušky Laďa Procházka a Franta Váp zahajovali svátečně po dlouhá léta. Jeden ve fraku, druhý smoking, na hlavě buřinku a cylindr, motýlka, bílé košile a rukavičky. V ruce prut. Vidět ty dva, to byl zážitek. Jindy jsme zase před zahájenou vysadili velké pstruhy. Všichni jsme byli odchytáni, jen pan Kebrle nic. Rozmrzelý se fotil s námi a pózoval s vypůjčeným pstruhem. Seděli jsme už dávno na Mušce u piva, pan Kebrle bez nálady. Podívám se významně na hodinky, dávám mu svoji třpytku a říkám, že teď je jejich doba! Když myslíš? Zvedá se od stolu a za pět minut je zpět s půlmetrovým pstruhem. Zářil štěstím, jako Venclovský, když přeplaval kanál La Manche. Takové bývaly zahájené. Pan Kebrle psal dlouhá léta rybářskou kroniku a byl známým líšeňským básníkem.
Vzpomínáme na tetinu Brzobohatou a její pověstné tvarůžky. Co na tom, že jsme třeba rybu také nechytili – někteří jen vopici. Hospoda byla ten den naše. Dnes už nefunguje, jak by měla, zato se z ní ozývá štěkot psů z chovné stanice.
Kapraři svůj svátek nemají, protože se chytá celoročně a v určitých měsících jsou některé druhy ryb hájeny. Kaprové rybníky na Říčce jsou několikrát do roka osazovány rybami převážně s lovnou mírou. Lze zde ulovit kapry, cejny, líny štiky, candáty, sumce, amury, boleny a úhoře. Na revíru Líšeňská Říčka 1 a 2 hospodaří rybářský spolek Brno 4. Má 2 300 členů včetně mládeže. Spolek má sedmičlenný výbor. Problémů k řešení je stále dost.
Dnes údolím Říčky táhnou stovky, ba i tisíce lidí. Civilizace se zastavit nedá. Turisté, rodiny s dětmi a desítky svištících kol mnohdy bezohledných cyklistů. Nic proti tomu, ale nechci domyslet, jak to bude v údolí vypadat po výstavbě dalších blízkých sídlišť. Vidět tak Říčky za dalších padesát let! Obávám se, že to hezčí na Říčce už bylo.
Pro zajímavost uvádím největší ryby ulovené na Říčce:
Voda pstruhová: 16.4.1989 – zahájená, pstruh potoční 73 cm – 3,6 kg, rybník u Mušky. Lovec Jan Mala z Brna-Bystrce, naprostý začátečník, poprvé na pstruzích.
Voda mimo pstruhová: 23.8.1999 – sumec 210 cm – 52 kg, rybník u Kadlece. Lovec Rudolf Janda z Líšně.
Zatím co pstruh bude sotva kdy překonán, sumci jsou na rybnících ještě větší. Kdo jednou v dětství rybařil, zůstává tomuto koníčku věrný až do stáří. Já osobně jsem měl pauzu jen v době, kdy jsem závodně běhal 110 m překážek za brněnskou Zbrojovku, Duklu Praha a národní mužstvo. To jsem se dostal k vodě jen výjimečně. Dnešní mladá generace má zcela jiné zájmy – hry a počítače. K rybařině je to netáhne. A to je škoda.
Měl jsem možnost lovit ryby v Kanadě, na Novém Zélandu, Skotsku, Bosně, ve Skandinavii (Norsko, Finsko). Svoji rybu jsem se pokoušel ulovit s větším, či menším úspěchem, také v Americe, na Havaji, Albánii. To byly už ale více cesty za poznáním, než za rybami.
Na naši Říčku, ať už bude jakákoliv, se vždycky budu rád vracet.
Theodor Vaněk
září 2017